CHS bíglů B E S T I O L I N A

Konečně nastalo opravdové jaro a my jsme nemohli zůstat sedět doma. Atak jsme se rozhodli vyrazit na malý výlet nedaleko Prahy - na Skalku.

 Trošku historie  - Skalka je původní poutní místo s baroknim kostelíkem sv. Máří Magdaleny, klášterem, poustevnou a křížovou cestou.  Na sklonku 17. století vyrostl na skalnatém ostrohu Rochota nad Mníškem komplex budov, později nazývaný Skalka. Kostelík, klášter a poustevnu dal postavit syn zakladatele mníšeckého zámku Servác Ignác Engel z Engelflusu.

Když jsme dorazili na místo určení, zjistili jsme, že se v místních lesích koná orientační běh. To nás však nemohlo zaskočit a bíglům se to dokonce líbilo. Je pravda, že by nejraději honili jednotlivé závodníky po Brdských lesích, to jim však umožněno nebylo. Hned na začátku cesty se pejskové občerstvili v místním rybníčku. Normálně v něm nebývá příliž vody, ale nyní dokonce přetékal. Voda byla křišťálová, čehož si užívali nejen psíci, ale i místní žáby.

Lesy však byly plné nejen závodníků, ale i zajíčků a další zvěře. Atak jsme běhali, štěkali, čmuchali a povídali si (tedy každý podle svého druhu ) Obzvlášť naše mrňata byla nadšená. Byl to přeci jen jejich první opravdu veliký výlet a užívali si ho s nadšením. Prolézali houští, skákali přes všechny klacky, které na cestě potkali a hlavně hodně sledovali naše největší lovce Fifinku s Jimmíkem a kdykoliv začali čuchat stopičky a štěkat, okamžitě se přidali, i když u Britunky si nejsem jistá, jestli věděla proč a na co štěká - hlavně, že táké štěkala.  Zato Miňonka velice rychle pochopila o co jde, a tak máme dalšího "velkého lovce" ve smečce - všichni z toho máme "ohromnou radost"  - budeme honit dalšího honiče. 

V půli cesty jsme dali pauzu, aby mimča nebolely nožičky a spapali pár granulek (přeci jen jsou ještě zvyklí papkat 3x denně). Avšak o odpočívání nemohla být ani řeč, řádilo se dál a řádili i dospěláci. Páník si k nim sedl na lavičku, kde jsme si na mosazné cedulce přečetli, že byla věnovaná "Klubem vysokých" místnímu mysliveckému svazu. Tato fotka má bohužel již historický ráz - jelikož lavička díky svému stáří a ztrouchnivělosti neunesla zátěž páníka a řádících bíglíků a rozpadla se na kusy. Naštěstí tento pád přežili všichni ve zdraví.

Atak jsme pokračovali v chůzi. Cestou jsme potkali opět nějaká zvířátka a také zbloudilé závodníky, bezradně tápající v místních lesích ověšeni buzolami a mapami, pomoci níž se snažili (občas evidentně marně) doběhnout k cíli. Pejskové dokonce našli několik vybělených kostí. (že by vloni někteří přeci jen nedoběhli?)

Když jsme opět dorazili ke kostelíku, využili jsme stánky s občertvením a dali jsme malý obídek. Pejskové opět uhasili žízeň v místním rybníčku, proběhlo i malé foceníčko na důkaz naší účasti zde a hurááá domů. Pejskové už vypadali DOSTATEČNĚ uběhaně a ani s námi to nebylo o moc lepší. Tak spokojené, hodné, spinkací pejsky jako mám ještě dnes už jsme dlouho neměli. 

Cesta domů byla již jednoznačně poklidná záležitost